15. 3. 2024 - Vzpomínky

15. 3. 2024 - Vzpomínky

Páteční večer ve čtenářském klubu tentokrát patřil vzpomínkám. Vzpomínkám vyvolaných ze starých fotografií. Po vzoru francouzské spisovatelky Annie Ernaux jsme zašátraly ve svých rodinných archívech a snažily se vylovit snímek, který oživí naše já z té doby. Fotky jsme záměrně schovávaly před zrakem ostatních účastnic, protože prvním naším úkolem bylo popsat, co na fotce vidíme. Popisy jsem si pak, stále bez zhlédnutí dotyčné fotografie, přečetly nahlas a snažily jsme si představit fotku podle napsaných slov. Poté jsme bez jakýchkoliv komentářů fotografie položily na stůl. Prohlédly jsme si je všechny a snažily se je přiřadit očima k jednotlivým popisům.

Nezůstalo jen u psaní popisu, po písemném zahřátí jsme se pustily do oživování vzpomínek. Snažily jsme si vyvolat své já - své pocity, vzpomínky, které se nám při pohledu na snímek vyjeví. Všem se nám povedlo nahlédnout do svého života a na malou chvíli se zase stát malým dítětem, teenagerem, matkou, babičkou...

Určitě se rádi na závěr ponoříte do textů, které vytvořila jedna z našich členek - Anička Mrkvičková. S jejím svolením text psaný podle fotografií, které vidíte u článku, přikládám.

Olga Třísková

Popis zvenku


Vlastně se jedná o dvě fotografie vyprávějící jeden příběh. Na prvním snímku je malá holka na velkém rezatém koni. Je vidět, že to ještě není zdatná jezdkyně, protože otěže drží jako řidítka od kola a nohama sotva dosáhne do třmenů. Dívka krčí pravou stranu obličeje, patrně si nervozitou zevnitř okusuje tvář. Neohrabaný vzhled podtrhuje podle hrnce střižená ofina, příliš velká helma a kobyla, která zcela nevzrušeně a bez ohledu na jezdkyni okusuje zelené větve.
Může se jevit, že druhá fotografie s první souvisí jen tím, že je na ní kůň. Když se však podíváme blíže, zjistíme, že je to ta samá holka, jen o dvacet let později. Na bílém koni jistě cválá po louce. Otěže drží pevně, sedí uvolněně a vlasy, již bez známek hrncového střihu, volně vlají. Má plnou pozornost svého koně. Už to nejsou dvě oddělené bytosti, ale jedna.

 

Popis zevnitř


Dívka byla zdaleka nejmladší ve skupině lidí kolem koní. Chtěla se jim vyrovnat a dokázat, že být prcek neznamená být k ničemu. Tenhle výlet byl pro ni hrozné utrpení a také to nejlepší, co do této doby zažila. Zlatka, mohutná ryzka, neustále uždibovala po cestě všechno, co mohla, a dívka měla ruce rozedrané do krve. Stálo to ale za to, v ten den totiž úplně poprvé cválala a trochu bolesti za to velké vítězství přeci stálo.
Je podzim, ale stále ještě teplo, ne vedro, ale příjemné teplo. Zhluboka se nadechnu, když s Algrasou vstupujeme na ještě zelenou louku. Jsme spolu tak dlouho, že si bez větší námahy čteme myšlenky. Cítím, jak se pode mnou začíná hromadit její energie. Pak už si stačí jen pomyslet a ona vyrazí cvalem kupředu. V tu chvíli existujeme jen my dvě. Rozrážíme vítr a vítáme ten pocit nekonečné svobody. Takhle nějak to vypadá, když najdete svou spřízněnou duši.

 

Anna Mrkvičková